Následující řádky mají pomoci čtenářům získat představu o pozadí únosu:

Po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 obsadil v říjnu Hitler Československo. Několika Čechoslovákům se podařilo ještě předtím, nebo v prvních dnech okupace uniknout ze země do Polska. Někteří vstoupili do ozbrojených sil Polska, ostatní pokračovali do jiných zemí. Několik dní po vyhlášení 2.světové války dne 3. září 1939, podlehlo Polsko německé invazi. Mnoho z těchto Čechoslováků uteklo do Francie a po pádu Francie pokračovali do Anglie. Zde někteří vstoupili do Royal Air Force a většina z nich sloužila v československých stíhacích perutí 310, 312 a 313. Ostatní sloužili u 311. perutě, která byla bombardovací a později perutí pobřežního velitelství. V době, kdy válka skončila (8. května 1945) sloužilo v RAF přibližně 2500 Čechoslováků a více než 500 přineslo oběť nejvyšší.

Československo bylo osvobozeno Rusy, ale Čechoslováci z RAF se nemohli vrátit do své vlasti až do srpna 1945 kvůli "technickým problémům", jak Rusové tvrdili. Po návratu někteří pokračovali v kariéře a vstoupili do československého vojenského letectva, jiní se vrátili do civilního života. Během válečných let neexistovaly Československé aerolinie [ČSA] a po válce byla naléhavá potřeba vyškoleného létajícího a technického personálu. Tedy nová pracovní místa pro mnoho bývalých příslušníků RAF. Takto někteří navázali na leteckou kariéru a začali nový život v poválečné vlasti.

Bohužel velmi brzy nastaly změny, když "osvoboditelé" rozšiřovali svou komunistickou ideologii. To vedlo ke státnímu převratu v roce 1948, kdy komunisté převzali moc. Všichni, kteří sloužili své zemi v řadách RAF, nebo v britské armádě, dostali nálepku poskvrněnosti západní kapitalistickou ideologií a byli vnímáni jako nežádoucí občané v novém režimu. Někteří byli brzy zatčeni a uvězněni, degradováni a mohli vykonávat jen podřadné práce - některé další informace jsou zde. Jiní byli drženi pod dohledem StB (Státní bezpečnosti) a postupně také zatčeni, zadrženi, uvězněni nebo zabiti. Pouhé vyjádření prozápadních sympatií bylo dostatečným důvodem k návštěvě StB, a to v mnoha případech vedlo k nějaké formě vazby a jiných sankcí. Mohl to být mstivý kolega v práci, rádoby "přítel", ba i člen rodiny, kdo kontaktoval StB kvůli údajně zkaženému západnímu myšlení - člověk nikdy nevěděl, komu může věřit.

Mnozí z bývalých příslušníků RAF a Britské armády se rozhodli odejít znovu do exilu. V řadě případů to znamenalo, vzít s sebou manželky, přítelkyně a děti. Obvyklé bylo překročit československé hranice do Rakouska nebo Německa - pro některé úspěšně, ale pro mnohé skončila tato cesta tragicky. Proto byly hledány i jiné cesty jak překročit hranice. Do roku 1950 někteří z létajícího personálu RAF stále létali domácí linky Československých aerolinií, ale mezinárodní lety měli zakázané. Několik se jich rozhodlo použít letadlo jako prostředek k útěku. Toto je příběh jednoho takového pokusu.

Snad výše uvedené okolnosti dají čtenáři určitou představu o motivaci k tomuto útěku.

Na rozdíl od příběhů kolujících o tomto útěku, nebyl plánován pouze jedno odpoledne předtím, než k němu došlo. Ve skutečnosti zabralo pečlivé a opatrné plánování mnoho měsíců.

Ale nyní již příběh samotný.

Touto událostí byl zaplněn začátkem jara 1950 tisk a rozhlas. Zpráva o úletu tří letadel Čs. Aerolinií na americkou leteckou základnu Erding u Mnichova vzrušila svět na obou stranách "propálené" Železné opony a událost zintenzivnila přes noc studenou válku mezi Východem a Západem. Dne 24. března ráno přistály nedaleko Mnichova, namísto v Praze, tři dopravní Dakoty. První, OK-WDR, 8:18 z Brna, druhá OK-WAR, 8:18 z Moravské Ostravy a třetí, OK-WDS, 9:30 z Bratislavy. Dvě třetiny osazenstva byli pasažéry nedobrovolnými, kteří se do Československa vrátili. Proto z letu na svobodu udělalo komunistické Československo Únos do Erdingu. Stejnojmenná kniha, divadelní hra i film, oslavovaly brzo nato unesené navrátilce jako hrdiny, kteří se nedali zlákat kapitalistickou opulencí, ani sliby, zatímco ne navrátilci, kteří v americké zóně západního Německa požádali o polický azyl, byli Prahou prohlášeni za zločince, o jejichž vydání pražský režim Ameriku energicky – avšak marně – žádal.

24.března 1950: místo do Prahy, zamířily tři Dakoty čs. aerolinií do Erdingu u Mnichova. Piloti byli smluveni již když startovali stroje v Moravské Ostravě, v Brně a v Bratislavě.

Případ byl podáván Prahou jako únos i proto, že čirou náhodou v ostravském letadle seděla krajská komunistická delegace s pozvánkou k prezidentu Gottwaldovi na Hrad. Čs. Komunistický režim se ovšem nepochlubil faktem, že z Brna byl "unesen" též nový generální ředitel Čs. Aerolinií, zmožený zdravým spánkem po po-konferenčním flámu v hotelu Pasáž, ani faktem, že v každé Dakotě dbali nedbale o bezpečnost agenti STB. Podle pozdějších informací je režim odměnil Jáchymovem, včetně soudruha generálního ředitele.

Bdělost vládních orgánů byla ovšem výzvou osnovatelům, bývalým letcům čs. sekce RAF, k opatrnosti při plánování akce. Šlo tehdy o první skupinový úlet, jenž se stal – chtěj nechtěj – předchůdcem četných pozdějších únosů ve světě v odlišném a často i kriminálním smyslu.

Na palubě tří čs. Dakot bylo celkem 85 osob. O jejich úniku z komunistického Československa přinesl zajímavý článek bulletin amerických letců v Erdingu, Air Revue, v březnu 1950. Další dva podrobné články vyšly 1. dubna 1950 v publikaci amerických okupačních útvarů v západním Německu "The Stars" a "Stripes". V německém jazyku zachytil událost list "Die München Neue Illustierte" dne 8. dubna 1950. V článku byly tři skeče a mapka, kterou přetiskujeme na této stránce.

Letadlo z Brna bylo obsazeno do posledního místa. Celkem 31 osob, včetně posádky. Odstartovalo bez zpoždění v 6:35. Kapitánem letadla byl Josef Klesnil, RAF – který se vrátil; pilotem Vít Angetter, RAF – který zůstal venku; telegrafistou-navigátorem Karel Mráz – který zůstal venku; mechanikem komunista Tuček – který se vrátil; letuškou Lída Škorpíková – která zůstala venku. Pokud si vzpomínám, byli mezi cestujícími: Angetterova manželka Eva, přejmenovaná na Carmen a cestující pod svým dívčím jménem Veselá, Miroslav Hanzlíček, Bedřich Suldovský, JUDr. Arnim Racek, Marie Jiravová (jejíž manžel Kamil utekl již dříve přes Šumavu a byl tehdy v uprchlickém lágru ve Valce), její syn Milan a švagr Vilém Jirava, a moje maličkost. Všichni jmenovaní zůstali venku.

V brněnském letadle se před Havlíčkovým Brodem Lída odebrala do kabiny letců, aby zabavila pilotujícího Klesnila a odvedla tak jeho pozornost, aby neviděl, jak Mráz vytáhl pistoli na mechanika Tučka. S Angetterovou pomocí ho spoutal a strčil do prostoru "zavazadel". Pak Angetter přistoupil ke Klesnilovi a ten pochopil.

Flt/Lt. Vit Angetter.

Předejme nyní slovo npor. let. Vítovi Angetterovi, kterého jsme objevili ve státě New Jersey, v USA. Vzpomíná si živě na všechno i po více než 33-ti letech. Píše v dopise z 9.5.83 mimo jiné:

Klesnil byl též bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, tedy jsem na něho nemusel vytáhnout pistoli. To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výslechu komunisty o něco snadnější. Já mu tehdy přikázal, aby všechno, na co si pomyslí, že mu pomůže při výslechu, svalil na Angettera. Jak to tedy vlastně bylo?

Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil mi říká, "co blbneš....?" Já mu na to, "Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletíme na Západ!" Řekl mně, "vy blbouni, vždyť my to organizovali s Procházkou taky", takřka mu vylétly slzy, viděl, že je to vážné a že je pozdě. Smířil se s tím. Klesnil za pár měsíců potom utekl s rodinou přes Šumavu pěšky a později létal v Anglii u British European Airways. Zemřel v Londýně před několika lety.

Pokud se týče lidí, kteří s námi uletěli jako cestující, z nás pilotů je nikdo neznal. To všechno zařídil Hanzlíček, zaměstnanec Čs. aerolinií, jak v Brně, tak v Bratislavě. Pokud vím, měla největší zásluhu na rezervaci sedadel Lída Škorpíková, která nakonec, jako my, zůstala akorát v tom, co měla na sobě, ve své uniformě. Byla to veliká klika, že se nic neprozradilo a že se nám to povedlo. Plánovali jsme úlet přes dva měsíce, to se neujednalo při jedné kávě, jak to napsaly jedny americké noviny v západním Německu. Členové KSČ, kteří se vraceli domů, nebyli stateční, zahazovali a schovávali odznaky partaje. Někteří se divili tomu, kolik mají Rusáci na Ruzyni stíhaček, nevěděli hned, že jsou v západním Německu a popletli si barvu hvězd na letadlech, která stála na americkém vojenském letišti v Erdingu.

Potud Vít Angetter.

Dr Miloš Vítek

Pokračujme však v reportáži dr. Vítka:

Celá akce v kabině podle mého odhadu trvala pět minut. Brzy byla pod námi Hluboká, pak Kleť a České Budějovice vlevo a zasněžená Šumava. Při sestupu a přistávání jakoby nás vítaly stříbrné hvězdy na trupech amerických letadel a tabulky FAST LANDING. Naší identifikací bylo heslo "The way to freedom". Byli jsme šťastni, že v Brně nebyla prohlídka na zbraně. Mráz a Angetter je pronesli volně.

Autor naší reportáže, Dr. Miloš Vítek, v roce 1950. Útěk na západ se mu podařil na palubě letadla z Brna.

Přitom musel být novému výpravčímu autobusu od hotelu Central na letiště nápadný jednak mimořádně velký zástup cestujících, jednak množství zavazadel. Byl přidělen do Brna po nedávném odvolání z Londýna. Angetter si v autobuse nonšalantně popískával. V letadle jsem seděl vedle chrápajícího šéfa aerolinek, o němž bylo známo, že létá s pistolí. Zasvěcený Hanzlíček seděl proto ve střehu za ním. Soudruh šéf na chvíli procitl, vyhlédl z okna a podíval se na hodinky. Vzmohl se ale jenom na pár slov, že jsme vlastně měli být už v Praze. Nato znovu usnul. Revolver vytáhl teprve po spatření amerických letadel v Erdingu. Se zvoláním "zrada" zamířil ke kabině letců, kterou však Mráz na radu Američanů mezitím zamkl.

Flt. Lt. Ladislav Světlík

Letadlo z Moravské Ostravy čítalo s posádkou 23 osob. Osm míst bylo volných. Odstartovalo současně s brněnským v 6:37. Kapitánem-prvním pilotem byl Ladislav Světlík, RAF – který zůstal venku; druhým pilotem Mečislav Kozák – který se vrátil ; telegrafistou-navigátorem Brož – který se vrátil; mechanikem Holda – který se vrátil ; na jméno letušky si nevzpomínám. Mezi cestujícími byli: Viktor 'Poppy' Popelka, RAF s manželkou Alenou, jež letěla pod svým dívčím jménem [Popelka přiletěl do Ostravy v předvečer útěku pod záminkou návštěvy svého nemocného otce v nemocnici] ; manželka kapitána bratislavského letadla Květa Doležalová, se svým půl roku starým synem Tomíčkem, pod záminkou, že s ním musí do pražské nemocnice. Jmenovaní cestující zůstali venku.

Kapitán Světlík měl z osnovatelů nejtěžší práci. Absolvoval ji úspěšně s pomocí Popelkovou. Svěřil let Kozákovi a vyřídil se svou “parabolou“ postupně Brože a Holodu. Svázané je strčil do bagáže. Nakonec vyřídil Kozáka. Změnil kurs u Pardubic, namířil do Lince a potom do Erdingu. Delegace KSČ ke Gottwaldovi zachovala vzorný klid. Jistě ze strachu. Pouze jeden cestující zaprotestoval, když rozpoznal Šumavu pod sněhem. To bylo všechno, co mi později Světlík řekl v uprchlickém táboře v Hanau, do něhož jsme byli posláni.

Flt/Lt. Oldřich Doležal

Letadlo z Bratislavy bylo obsazeno plně. Dohromady s posádkou v něm letělo 31 osob. Namísto v 7:00 odletělo v 7:30. Kapitánem byl Oldřich Doležal, kopilotem Bořivoj Šmíd, telegrafistou-navigátorem Stanislav Šácha – všichni bývalí příslušníci RAF – a s mechanikem Jano Královanským. Všichni zůstali venku. Letuškou byla Eva Vysloužilová, jež se rovněž nevrátila. Mezi cestujícími byla Šáchova manželka Dagmar, zřejmě těhotná, JUDr.Jaroslav Bízek se svou ženou Marií, Helena Polívková, Anna Dohalská [vdova po Zdeňku Bořku-Dohalském, jenž byl popraven nacisty v Terezíně] a Anna Vrzáňová, matka světové mistryně v krasobruslení Áji. Všichni vyjmenovaní zůstali venku.

Doležal označil tehdy svůj let za “nervák“. Odlet se pozdržel pro spoustu zavazadel, jimiž při maximu cestujících byl aeroplán přetížen o 750kg. Proto kapitán hlásil 1.200 l místo 1.800 l benzínu. Také přišel zneklidňující telefonát z Prahy, týkající se Dohalské a Vrzáňové. Opoždění bylo tím kritičtější, že se před odletem přestalo kontrole hlásit jak brněnské tak ostravské letadlo. Kralovenský i Šácha byli odhodláni užít svých propašovaných zbraní v případě prozrazení a zásahu StB.

Doležal změnil kurs nad Břeclaví a k odvrácení podezření hlásil před vletem do sovětské zóny poruchu na podvozku, nedovolující mezipřistání v Brně. Hned na to přišla kritická hodina přeletu Rakouska sovětskou zónou do Lince. Pro případ možné intervence sovětských stíhaček, požádal Angetter velitele letecké báze v Erdingu o americký doprovod bratislavského letadla.

Od Lince letěla proto Doležalova Dakota pod ochranou amerických stíhačů. Podle Doležala byl vlastní let jinak klidný, hlavně zásluhou skupiny Slováků, posilňujících se klobásami a slivovicí.

Teprve na erdingském letišti vyletěl ze sedadla agent Karel Nejepinský a po zvolání “zrada“ se hnal s revolverem ke kabině letců, našel však dveře zamknuty. Později pak bránil cestujícím vystoupit: „Soudruzi, držte se, byla to zrada, v letadle jsme na čs. území, nesmíte je opustit!“ Americký policista mu odňal revolver. Potud pozdější Doležalův popis.

Tři čs. Dakoty na americkém vojenském letišti v Erdingu.

Šmíd se vrátil v Anglii do RAF a zabil se při akrobacii v Londýně. Kralovenský se stal obětí neuváženého dobrodružství v Mnichově.

Z osmdesáti pěti účastníků bylo padesát osm navrátilců a dvacet sedm nás zůstalo venku. Osnovatelé útěku byli odsouzeni "in absentia" k nejtěžším trestům a nevrátivší se výletníci k pětadvaceti rokům těžkého žaláře.

Nahoře jsou některé kopie dokumentu ze Soudního procesu, který se konal v červenci 1950 u Obvodního soudu v Praze 2.

Obvinění a rozsudky byly odůvodněny únosem (kidnapping) a ohrožením životů navrátilců, a frázemi o velezradě, běžnými režimu 50.let.

Režisérovi Jánu Kadárovi a libretistovi Elmaru Klosovi bylo svěřeno zfilmování Únosu do Erdingu, v němž jsme byli představeni jako zločinci. (Tento starý Kadárův hřích, k němuž se propůjčil, nevadil hollywoodské filmové akademii – asi pro neznalost jeho minulosti – při poctění tohoto filmaře za jiný jeho film, jinak znamenitý Obchod na korze, ani při připuštění k přednášení o filmovém umění po roce 1968 v Los Angeles, kde v roce 1979 zemřel).

Výňatek z Únosu do Erdingu.

Když Spojené státy odmítly naše vydání do komunistického Československa, měl případ dlouhotrvající diplomatickou dohru, pozůstávající ve vzájemných restrikcích počtu diplomatických zástupců v Praze a Washingtonu. Šlo o dobu eskalace studené války. Komunistické vysílačky a proti nim pak hlavně čs. sekce rozhlasu Free Europe i tisk se rozjely naplno.

Pražský proces s třinácti proti-komunisty v čele s Dr. Miladou Horákovou se čtyřmi rozsudky smrti charakterizuje zmíněnou dobu. V New Yorku byl 26. března 1950 vytištěn zkreslený editoriál, na který bývalý Čs. velvyslanec ve Washingtonu, v té době již exulant, Dr. Juraj Slavík, reagoval pohotovou polemikou formou dopisu adresovaného redaktorovi New York Times 28. března 1950.

Případ Erdingu přispěl kladně v pozdějších senátních debatách k reformě zákonů o připuštění uprchlíků jako "Displaced Persons (DP)" do USA. Proto cituji obsah Slavíkova dopisu v anglickém původním znění:

To the Editor of the New York Times:

Your editorial entitled "Emergency Landing" in the 26 March issue of The Times is a suggestive presentation of the story of the three Czechoslovak transport planes which landed near Munich. I do not think this was a "melodramatic incident". Neither do I consider hopelessly confusing the decision of two-thirds of the persons involved who, " displayed an eagerness to get back to Czechoslovakia". It should be born in mind that the majority of the people on board the planes were necessarily Communists or irremediably compromised servants of the regime. Others not knowing in advance of the escape plan, unprepared and with their families left behind, were confronted with an impossible choice.

Their decision should not obscure the fine courage displayed by those who planned and carried out the escape. They all had to reckon with the not negligible possibility of failure, capture and - very likely - death. What should however mainly concern the free world hearing of this feat of courage and despair is: What prospects are facing those who have stayed? A long empty life in German camps without the slightest hope to be admitted to some free country is in store for them. Hence, this seems to me to be the really hopelessly confusing fact: that those who wage the battles of democracy against communism in the underground of the countries behind the Iron Curtain are struggling against unconquerable odds; that facing a ruthless opponent bent on their annihilation, they fight with their backs against the impenetrable wall exclusion placed in their rear by an indifferent world. This situation cannot be borne indefinitely. Shall the wall give away? The D.P. Bill just discussed before the United States Senate does not promise improvement in this respect. The House provision regarding the admission of political refugees is not included in either of the bills now before the Senate.

Dr. Juraj Slávik,
Former Czechoslovak Ambassador to the United States Washington 28 March 1950

Některé články z novin a časopisů vydané ve stejné době

Článek vydaný dne 31. května 1950 v Lidových novinách:

AIR PIRATES MUST BE EXTRADITED

Protest note sent to the American Embassy in Prague

31 May 1950

The Ministry of Foreign Affairs of the Čzechoslovak Republic handed, on 20 May 1950, to the US Embassy in Prague in connection with the arrival of 3 Čzechoslovak airplanes at a US Army airfield in Germany. Two notes were handed over. The 1st note said that the arrival of 3 Čzechoslovak aeroplanes, on scheduled flights, from Brno, Ostrava and Bratislava to Prague was sabotaged by a terrorist group. The premeditated and arranged action of flying over the state borders committed a criminal act qualified by currently enforced ČSR criminal law and equally to the laws of other civilised countries.

Two crew members from the 1st above mentioned airplanes were Vít Angetter and Karel Mráz, both former members of the RAF. At gunpoint, they forced the pilot to change the flight route. When the pilot hesitated they forced him from his seat and tied him up. In the same way they dealt with the other two crew members. They committed offences threatening the safety of the lives of the crew and passengers [paragraph 335], unauthorised restriction to their freedom [par. 92. tr.z] and acting in a dangerous and threatening manner [par. 99, tr.z]. In addition to this, they also committed the offence of the kidnapping of Čzechoslovak citizens to a foreign country [par. 90 tr.z] in respect of some members of the crew and the passengers, with the exception of a few accomplices, they all committed criminal offences. As this happened on a Čzechoslovak aircraft, this offence was committed under the jurisdiction of the Čzechoslovak Socialist Republic.

In both other cases the members of the saboteur group proceeded in a similar manner as they committed the same crime. On the aircraft from Ostrava – Prague, members of the crew Captain Světlik and airline employee Viktor Popelka, both former members of the RAF, forced the pilot to change the aircraft's flight course. When he resolutely refused to follow their orders, they tied him up and with the help of the autopilot they changed the flight course to a US airbase in Germany. Then they tied up the mechanic and radio operator who where the other two crew members,. They committed a criminal offence according to Čzechoslovak criminal law whereby they endangered the lives of the crew and passengers [par. 355, tr.z], unlawful kidnapping [par. 93, tr.z]. Dangerous and threatening behaviour [par. 99 tr.z] and the kidnapping of Čzechoslovak citizens and taking them over the state border [par. 90 tr.z], and these offences include the crew and all passengers on the plane excluding one person who was in league with the saboteurs.

In the 3rd aircraft, flying from Bratislava to Prague, members of the crew Oldřich Doležal, Bořivoj Šmid, Stanislav Šách and Jan Královanský committed their pre arranged criminal act, which are qualified by criminal law, of the criminal offences of endangering the safety of passengers [par. 335 tr.z] and kidnapping by force [par. 90 tr.z], except for those two who were in league with the hijackers. Also as both these cases happened on a Čzechoslovak aeroplane they were committed on Čzechoslovak sovereign territory. The above mentioned facts were corroborated by the victims who where witnesses. These are the facts of the criminal case and are qualified by current Čzechoslovak law as criminal acts.

As these offences were committed in Čzechoslovak aeroplanes which represents Čzechoslovak territory, the Ministry of Foreign Affairs applied to the US Embassy that Vít Angetter, Karel Mráz, Ladislav Světlik, Viktor Popelka, Oldřich Dolezal, Bořivoj Šmíd, Stanislav Šácha and Jan Královanský would be handed to the Čzechoslovak authorities as common criminals for criminal prosecution.

Článek v časopise Amerického letectva ''Around the Air Base': Letecká základna v Erding ze dne 26. března. Článek z novin vydaný v Die Münchner. Kanadské listy originální článek z r. 1983 - část 1. Kanadské listy originální článek z r. 1983 - část 2. článek New York Times, 31.března 1950.

"Tuto vzpomínku na Erding jsem napsal pro Kanadské Listy nejen k doplnění obrazu padesátých let doma, nýbrž také proto, aby se jejich vydavateli a redaktorovi přihlásili účastníci letů do Erdingu, a to nejen pokud byli tehdy posádkou, ale také pasažéři, za účelem kompletování, zpřesnění, případně opravy mého zprostředkovaného vyprávění.

Poznámka redaktora:

O letcích, kteří se podíleli na výše zmíněné operaci jsme se mezitím dozvěděli tyto informace:

Stanislav Šácha zemřel v Kalifornii, USA v lednu 1986, a Karel Mráz snad ve státě Pennsylvania, USA. O.Doležal dne 1.3.1983 oslavil své 71. narozeniny v Anglii. Během války obdržel DFC za potopení německé lodi "Alsterufer" v Biskajském zálivu. V jeho posádce tenkrát byl i Marcel Ludikar. Navigátorem byl F/Lt. Zdeněk Hanuš, taký nositel DFC, který zemřel v Austrálii v listopadu 1982. Pro zapomětlivé čtenáře shrnujeme: Jano Královanský zemřel v Anglii, Viktor Popelka zemřel v Anglii v dubnu 1971 a Bořivoj Šmíd zemřel při havárii v Anglii v květnu 1951, Ladislav Světlík zemřel na Novém Zélandu v červenci 2008, Vít Angetter zemřel v Arizoně, USA, v říjnu 2009.

Další informace o tomto únosu

na internetové stránce:

iDnes 21.března 2013 :	iDnes
iDnes 21.března 2013 :	iDnes diskuse
Lidovky.cz 28.ledna 2012:	Lidovky.cz
Prozhledna havran	Rozhledna havran
Free Czechoslovak Air Force česky a angličtině:	They Flew to Exile 1950
United States Department of State bulletin [volume 22 April - June 1950] Poznamenává 594 do 598 na stranách 18 až 19 v angličtině:	Department of State bulletin
Wikepedia České aerolinie v angličtině:	České aerolinie
Pravda.sk 21 března 2010 ve slovenštině:	Pravda.sk
VUA Největší letecký útěk z Československa: tři stroje najednou, 24. března 1950:	Vojenský Ústřední Archiv

Publikace:

Název:	Autor:	Vydavatel:	Jazyk:
Únosy dopravních letadel v československu 1945 - 1992	Ladislav Keller, Bohdan Koverdynský	Svět Křídel	čeština
Únos do Erdingu	Jindřch Suchý	Mladá fronta	čeština
Refle 16/ 2000	Karel Pečinka		čeština
Skyjack - The story of Air Piracy	David Phillips	Harrap	angličtině
Violence in the Skies: A History of Aircraft Hijacking and Bombing	Philip Baum	Summersdale Publishers Ltd	angličtině
Za haranicou sloboda 1948 - 1953	Slavomír Michálek	Veda	slovenštině

Zde můžete napsat nové informace k tomuto únosu.

Home

© 2001 - 2023